Prezidentské volby jsou jedinečné v tom, že se v nich přímo rozhoduje o jedné osobě, která stojí v čele celého státu, jakoby nad námi všemi. A není zase tak důležité, že v České republice není přímo volený prezident výkonnou hlavou státu. Symbolický význam funkce a staletá historická tradice spjatá s hradem českých panovníků stačí k tomu, aby změnily volby prezidenta v neopakovatelné celonárodní drama, nesrovnatelné s jinými typy voleb.

Před pěti lety jsem ve druhém kole nevolil, poprvé od nabytí volebního práva. Letos jsem si už vybrat dokázal. Namísto pocitu, že stojím nad oběma stranami a tak nějak z nadhledu je posuzuji, jsem si tak poprvé vychutnal prezidentskou voličskou porážku. Byl to lepší pocit, přinejmenším v tom, že jsem si mohl naplno užít povolební smutek s blízkými, kteří v drtivé většině volili stejně jako já. Ale o pocity zase tak nejde.

↗

Je třeba překonávat rozdělení, mluvit s těmi na druhé straně. Foto YogaAndrini

Co si z porážky vzít, aby mohla být v budoucnosti, blízké či vzdálenější, zdrojem inspirace a síly pro vítězství? Někdo se zaměří na kritiku vlastního kandidáta, způsobu vedení jeho kampaně, obsahu a formy jeho vystupování. To je nesporně potřeba a je dobře, že už záhy po volbách se objevují promyšlené rozbory tohoto druhu. Je důležité, aby tato diskuse, která začala vlastně už před volbami, pokračovala.

Rozhodl jsem se na to jít trochu jinak, a sice zamyslet se nad tím, jak jsem obstál jako volič. Zformuloval jsem si několik otázek. Rozhodl jsem na základě skutečně poctivého přemýšlení? Poté, co jsem se rozhodl, stál jsem si za svým rozhodnutím a dokázal jsem pro svého kandidáta něco udělat? Udržel jsem si i po rozhodnutí kritický pohled, nestal jsem se fanatikem své strany? Zůstal jsem spravedlivý, měřil jsem stejně svému kandidátovi i tomu druhému? Dokázal jsem odsoudit, když bylo něco nefér, na jedné i na druhé straně?

A otázka asi nejdůležitější zní takto: zajímal jsem se o ty, kteří volili jinak, o jejich důvody, motivy, názory? Našel jsem si čas s nimi diskutovat, byl jsem v tom aktivní? Nepřistupoval jsem k nim z pozice nadřazenosti? Necpal jsem jim hned od začátku vlastní názor bez ohledu na to, co si myslí oni? A na druhé straně — dokázal jsem si za svým názorem v těch diskusích stát? Nedával jsem si za ty otázky známky, asi by nebyly moc dobré, i když jsem se docela snažil. Ale ty otázky bych si chtěl ponechat, budou se ještě hodit.

Jedno bylo před prezidentskými volbami předem jisté. Ať už dopadnou jakkoli, bude se zase mluvit o rozdělené zemi. O tom, že tu jsou dvě poloviny, tentokrát skutečně téměř stejně velké (pomineme-li trvalou mlčící třetinu nevoličů), dvě poloviny politicky aktivních občanů, které se liší v tom a v tom a v tom. Budou se hledat rozdíly dané místem bydliště, vzděláním, výší platu, věkem a tak dále. O tom všem se skutečně hodně píše a mluví. Tentokrát ale naštěstí víc i o tom, že je třeba překonávat toto rozdělení, mluvit s těmi „na druhé straně“, poznávat je. Zůstat přáteli.

Vlastně to ani jinak nejde. Ačkoli to podle mnoha povolebních úvah tak nevypadá, Zemanovi voliči nejsou jen obyvatelé od Prahy značně odlehlých oblastí, ale mnoho jich žije dokonce i v hlavním městě. Jak vím z vlastní zkušenosti i ze zkušeností jiných lidí, odlišně letos volili nejbližší příbuzní, blízcí spolupracovníci, přátelé. Budou i nadále spolu žít, pracovat, zajímat se společně o různé věci, jež je na rozdíl od volby spojují. Je možné, že se už o politice bavit nebudou, ale je také možné, že se naopak někam posunou, lépe si porozumí a budou i lépe a do větší hloubky chápat vlastní politické preference. Je to podle mě jediná možnost, jak se dostal někam dál.

I když to není vůbec snadné. I ze svých chabých pokusů o dialog s „těmi druhými“ jsem si odnesl jasné poučení o tom, že to není nic jednoduchého. Objeví se rozdíly v pohledu na svět, které se nedají snadno přejít. Dají se ovšem pochopit, ale je to námaha a ne vždy se to povede. Objeví se hodně jiné způsoby porozumění téže skutečnosti, což je matoucí a obtížně přijatelné. Pak přijde pokušení tuhle snahu vzdát a stáhnout se do své, stejně naladěné a útěšné bubliny. Zatím jsem to nevzdal. Ostatně i ve vlastní bublině se člověk občas jen diví některým názorům druhých a jen obtížně je chápe.

Pomohlo mi, když mi došlo, že nemusím názory toho druhého jednoduše přijmout, stejně jako je nemusím šmahem odmítnout. Můžu zůstat sám sebou, stát si za svým, a nemusím přitom považovat někoho, kdo to má jinak, za nepřítele. Když se k němu přibližuji s respektem, můžu si dovolit nesouhlas, nemusím se podbízet a tvářit se, že s ním vlastně souhlasím, když tomu tak není. Zjistil jsem, že je mi cizí někoho přesvědčovat. Co je ale pro mě důležité, je pokusit se lépe porozumět, a nabídnout tuto možnost hledání druhému, pokud o ni bude stát.

Tak tedy můj kandidát prohrál. Uvědomil jsem si, že jako skutečně poražený bych si připadal jenom tehdy, kdybych se nepokusil proti rozdělení, vzájemnému nepochopení a odcizování něco udělat. Kdybych zlomil hůl nad možností dospět k porozumění. A také tehdy, kdybych kvůli volebnímu úspěchu obětoval ohleduplnost k druhým a začal se chovat jako zaslepený fanatik jistý si vlastní pravdou. Ale také tehdy, kdybych neměl nic, za co bych se mohl postavit a co bych při všem potřebném hledání mohl obhajovat.